Bezmoc
Vypsat svou duši z těla chtěla, jak cítila se všeho plna, když schvátila ji černá vlna... vlastního vědomí a nevědomí dusíce se, jsouc téměř v bezvědomí, a přitom plně vědoma si nečistého zrna raněné pýchy... chtíče být vždy prvá samo vše plyne, věty, slova, verše se noří zpoza rtů... bezmocná duše básníkova… tápe.. smysl svůj hledá zas a znova v šedi všech ztracených svých dnů a zrádných, nekonečných, marných snů duševním marastem a bahnem složitých vnitřních pochodů brodí se v úpěnlivé snaze, najít své místo... však jak v dlaze spoutaná cítí se... a neschopná se hnout, zbavit se okovů a pout... bezmocná jsouc uzřít svůj cíl, ztuhlými články prstů bolavých, dotknout se iluzí, tančících víl... pohnout jen koutky úst již zmodralých podstatu světa snažíce se postihnout, sám snadno zapomínám, kam jsem to vlastně chtěl plout, kam že to toužim proniknout, a kde že najdu přístřeší,
těkavou mysl skryju v klidný kout.