Já dřív jsem psala básně smutné,
teskné tak moc, že srdce tuhne. Pak pocity všechny své kruté,
pohřbila jsem a zahradila zdí.
Srdce se obrnilo proti křivdě,
a všem bolestným zraněním.
Stejně tak však i proti lásce,
štěstí a smíchu, radosti.
Bez cíle zdály se být pražce
všech mých životních kolejí.
A když jsem po kolikáté už,
vnímala bezcílnost svých dnů,
cítila jsem se jako v pasti,
bez vize, touhy, beze snů,
tak odevzdala jsem se světu,
a on mě vřele obejmul,
pohladil duši, ztišil mysl,
otevřel srdce, už nebylo mě půl...
